Podřízení na něj spoléhají v časech dobrých i zlých. A když přijdou opravdové těžkosti, záleží často jen na jeho schopnostech, jak moc se podnik otřese, nebo zda padne úplně.

Ve firmách mu říkají všelijak.
Manažer, majitel, šéf, starej, pan Jelínek nebo prostě Mirek. Oslovení tak často odráží i vztah, jaký k němu mají zaměstnanci. Někde mu raději jdou z cesty, jinde za ním chodí s osobními problémy jako k psychologovi. Většina to má ale tak někde uprostřed. Šéf má zkrátka vždycky poslední slovo. Ať už se jedná o vyhazov lenošného skladníka, nebo přijetí zakázky za statisíce eur. Kvůli vládním opatřením proti koronavirové pandemii se ale většině českých firem zastavil život, nevyrábějí, neprodávají, krize je za dveřmi, lidé nevědí, co bude dál… To je moment, kdy k šéfovi upírají zraky nejen jeho zaměstnanci, ale i obchodní partneři. A je jedno, jestli jde o majitele malé rodinné firmy, nebo manažera v nadnárodním koncernu. „Prožíváme revoluci leadershipu. V době krize se více než kdy jindy projeví skuteční lídři – ti, kteří budou schopni ukázat svým zaměstnancům směr, budou je umět zapojit do nové ‚společné‘ vize a především jim budou oporou i v té lidské části,“ říká Martina Jandečková,
koučka vzdělávací společnosti MgC Group. Říct, či neříct pravdu? Záleží, v jakém odvětví podnik pracuje, ne všichni jsou vládními opatřeními zasaženi stejně. Na jednom se však šéfové firem shodnou, je třeba s lidmi jednat na rovinu. „Vnímám to tak, že řídit firmu je jako pilotovat letadlo. Já jsem ten, kdo musí učinit správné rozhodnutí v krizových situacích, abychom se vyhnuli nebezpečí, a zároveň nesu zodpovědnost za všechny na palubě. K tomu ale samozřejmě potřebuji důvěru lidí, kterou se snažím neustále budovat.